Depresivně magická budoucnost

Na Janu Rečkovou a její Virtuální vrahy jsem narazil v podstatě náhodou. Možná jsem někde četl, že dobře píše, nebo mě upoutala obálka či název… To už teď nevím. Co vím jistě, pokud jste příznivci apokalyptické vize budoucnosti a rozhodnete se tuto knihu přečíst, tak určitě neuděláte chybu.

Svět který nám autorka předkládá, není rozhodně místo, kde by většina z nás chtěla žít. Minimálně ten reálný svět, stojí za prd. Je plný diktatur, doktrín, zákazů a virtuální reality. Na druhou stranu si dost dobře dokážu představit, že by se zde mohl bohužel za pár generací objevit.  Minimálně k tomu zdárně směřujeme a je jenom otázka času kdy a jaká korporace udělá ten rozhodující krok a místo trapného „lajku“ nám dopřeje virtuální realitu se vším všudy všem.

Osobně jsem s knihou měl ze začátku trochu problém. Dokonce jsem se několikrát přistihl, že přemýšlím o tom, že bych ji odložil. Vadilo mě tam kde co. Jmény postav počínaje, střídání přítomnosti – minulosti, reálu – virtuálu nebo třeba jenom prosté označení “šejdíř” mě prostě popuzovalo. Na druhou stranu, mě stále něco nutilo číst dál. Mimochodem co se týká jmen postav, s těmi jsem se popravdě nesžil do teď. V přechodech jednotlivých období či stavů jsem si našel rytmus a Rečková mě po pár stránkách polapila do jednoho ze svých světu, které jsou všude kolem nás. Stačí se jenom pořádně dívat a chtít. Až skoro ve finále jsem si udělal svoji vlastní teorii, proč autorka použila ty divné jména a názvy věci-skutků v knize. A vzal jsem to na milost. Pokud budete chtít napište mi svoji verzi a můžeme o tom hodit řeč ;).

Čím déle jsem knihu četl, tím více jsem se stával empatický a poctivě trpěl s Tajnem a jeho životním osudem. Pomalu servírovaný příběh, dráždí čtenáře zhruba stejně jako nějaké kulinářské delikatesy. A stejně jako u degustačního menu víte co bude následovat, ale stejně jste naprosto odbouráni až to přijde, tak tomu je i zde. Sice tušíte co bude, nebo by mělo následovat, ale kdy a jakou formou to autorka naservíruje vás vždy milé překvapí.

Prostě a jasně za mě dobrý počin. Knihu lze pořídit na Palmknihách.

Bratrstvo krve: Střízlivě hustá recenze

Pokud hledáte letní "oddechové" čtení, které se čte rychlostí kadence kulometu, nevadí nebo naopak vítáte krev na každé stránce, sexuální scény z kterých by si kdejaký porno scénárista mohl vzít příklad. Nebo si chcete nostalgicky zavzpomínat na Kulhánka, kdy měl svou nejlepší formu. Máte rádi upíry a UFO je pro vás samozřejmá věc, tak pro vás je to prakticky povinná četba. V ostatních případech si s tím doporučením už tak jistej nejsem. 

Kniha, respektive celá trilogie Bratrstvo krve je napsána kvalitně a čtivě, děj prakticky nikdy neklopýtne, stále si v rámci žánru udržuje logiku a spád. Postavy jsou promyšlené a prakticky nic mi nebrání se vcítit do děje a jak se tak říká, splynout s davem ;).

Kdybych psal recenzi po prvním přečtení bylo by to velké WOW! A pěl bych chválu o 106 všemi směry. Na Twitteru jsem v té době, když jsem to četl poprvé, tuším napsal něco ve smyslu:"Kulhánek je mrtev ať žije Kotleta". Tehdy jsem si taky slíbil, že si Bratrstvo musím přečíst ještě jednou a vystavil jsem si knihy na čestné misto. Leč osud tomu chtěl jinak. Za tu dobu co jsem poprvé četl Kotletu uplynulo plno času, mezi tím jsem si v době kdy nebylo co číst, přečetl Vládce strachu a oba Noční kluby a na Kotletu, ač na mě knihy mávaly z police jsem neměl náladu. Teď přišel server Palmknihy.cz s reedici Bratrstva a já neváhal ani minutu. Tak se ukaž jak křehké bude tvoje masíčko, ty jeden řezníku!

Slušně bych tu knihu shrnul jako velká pocta Kulhánkovi. S tím, že autor efektně vyplnil díru v trhu a udělal si zvučné jméno-značku. Neslušné musím napsat, že je to prach-sprostá vykrádačka, která abych autorům nekřivdil, je bravurně realizovaná. Je tam plno zajímavých, atraktivních, kreativních a osobitých nápadů. Ale kostra na které to celé sedí a podobenství s Kulhánkem, je dle mého názoru dost jasná a značné. 

Nicméně zde stále mluvím o nadprůměru české akční fantastiky. A je jedno jestli to psal jedinec nebo team autorů. Proč si myslím, že Kotleta není jeden autor? Nemám k tomu žádné pádné důkazy, ale čím víc o tom přemýšlím, tím mi to dává větší smysl. Nebudu zde spekulovat, každý ať si na to udělá názor sám. Osobně se po konzultaci s internetem spíš kláním k té druhé možnosti. 

Alternativní konec... ztráta času pro všechny zúčastněné. 

Rozhovory s autorem jsou humorné. Na druhou stranu, když po třetí čtěte za každou cenu vtipné odpovědi... no nic ;).

Reedice jako taková mi nepřišla v ničem zásadně jiná (tedy krom obálky). Asi bych musel být megafanda, abych odhalil rozdíly a nebo brát stránku po stránce a zjišťovat co se změnilo, což se mi opravdu nechce. 

Suma sumárum, bych knihu v podstatě doporučil. 

Za poskytnutí k recenzi děkuji serveru palmknihy.cz.

Drsná magie - Larry Correia

Po velkém úspěchu Lovců jsem se na novou knihu velmi těšil. A samotný fakt, že děj i postavy jsou situované trochu jinak a jinam, sliboval mnohé. 

Natěšen na dech beroucí akci, jsem záhy musel řádně zvolnit a pomalu si přivyknout, na to, že Larry svůj rychlopalný kulomet odložil a vzal si pomalou, těžkopádnou brokovnici. 

Abych to trochu přiblížil, tak v Lovcích akce střídala akci, o mrtvoly nebyla nouze, a děj plynul jako divoká jarní řeka. Drsná magie je ovšem z jiného soudku. Spíš by se dala přirovnat k výrobě nějakého lektvaru, kdy je nutné dodržet určité postupy, aby se finální lektvar nepokazil. Předně je potřeba, připravit si pořádně nástroje. Samotnou látku zahřívat velmi pomalu. Lehce kroužit křivulí a zlehka přidávat přísady. Sem tam nějaká prskne či bouchne, sem tam bude potřeba tekutinu ochlazovat, aby se opět vzápětí uvedla do varu, který postupně nabírá na síle a míří k závěrečnému efektnímu výbuchu. 

Nicméně to jestli se to opravdu povedlo nebo ne, je vcelku otázkou. Osobně si myslím, že tato kniha stojí někde na půl cesty a kdyby přišla v době před X-Menama, což by znamenalo, že by ji autor musel napsat zhruba 15 let před svým narozením, tak bych tomu zvesela tleskal, ale takto... Popravdě nevím co si o tom mám myslet. Osobně to na mě působí jako divoký mix zajímavých témat, které jsou různě poupravena a poskládána tak aby dávala celek. Těch témat je tam možná až příliš moc. Namátkou... první světová, hospodářská krize v USA, druhá světová, Berlínská zeď, x-meni, samurajové, magie, ‪Bioshock Infinite ;).

Suma sumárum 3/5 v knize bylo plno zajímavých myšlenek, ale tak nějak mi chyběla ta správná gradace a napětí. Uvidíme co přinesou další knihy z řady.

Knihu lze koupit na www.palmknihy.cz

Cesta ke kávě

AeroPress - otočená varianta

Relativně dlouhou dobu jsem kávě odolával z důvodu, že mi nechutnala. A když jsem byl mladší, tak mi její „nakopávací“ schopnosti také nic neříkaly. To jsem měl energie na rozdávání. S postupem času jak jsem v práci trávil delší a delší čas mi energie pomalu začala odcházet a sem tam jsem si dal instant. Chuťově mi to stále nechutnalo (kupa cukru a hodně mléka mi pomáhalo pít), ale alespoň to dodávalo chybějící energii. Nicméně doma jsem stále kávu nepil. Zato jsem pomalu začal zjišťovat, že jsou podniky, kde mají kávu opravdu dobrou a že mi to vlastně chutná. Začal jsem koketovat s myšlenkou, že bych si tuto lahodnou pochoutku mohl připravit doma. A tak jsem si pořídil pákový kávovar. V zásadě jsem si načetl nějaká obecná pravidla a řídil jsem se rozpočtem, který jsem na to měl. S kávovarem jsem si zřídil i elektrický mlýnek na kávu, v té době jsem ještě netušil proč zrovna keramické kameny jsou nejlepší, ale když to psali, tak proč ne ;) a myslel jsem si, že mám hotovo.  Jenže... první káva z kávovaru byla prostě hnusná. Nic jiného se o tom napsat nedá. Druhá, třetí atd. byla stále na prd a pomalu jsem začínal házet kávovou lžičku do žita. Až když jsem takto seděl ve své oblíbené kavárně a zkroušeně si stěžoval baristovi, že jsem zklamán s domácí přípravy kávy, tak mně dal pár dobrých rad, které mě posunuly o kus dál. První a řekl bych, že jedna z těch zásadnějších byla ZKUSTE TO NAMLÍT JINAK. A světe div se opravdu to dostalo naprosto jiný směr. Po chvilce experimentování s hrubostí mletí jsem si našel sílu, která mi vyhovovala. Nicméně jsem stále nebyl spokojený a stále mi to přišlo jako nebe a dudy oproti kávě, kterou jsem pil v kavárně. Druhá rada zněla co takhle JINÝ TYP KÁVY. A opravdu vyměnil jsem standardní směs robusta za prémiovější arabiku a hle opět se to více blížilo kavárně. Nicméně s tímto poznatkem začalo hledání dobrého zrna. Vcelku na dlouhou dobu jsem se usídlil na kávě Illy, popravdě musím říci, že mi chutnala a ty hrníčky... prostě klasika ;).  Nicméně jsem postupem času opět přestával pít doma kávu, protože i když to chuťově bylo opravdu velmi blízko kavárně, tak mně neskutečně iritovala ta samotná příprava resp. čištění přístroje. A pokud jsem to neumyl opravdu důkladně, tak v další kávě byly mikro zrníčka což mi vadilo. Také jsem nebyl schopný připravit konzistentní chuť a pokaždé to v podstatě bylo o tom, že jsem musel ochutnat, udělat případné korekce a až pak servírovat návštěvě. Ve finále jsem návštěvám začal nabízet instant, protože mně ten kávovar spíš štval, než že by mi dělal radost. No a jednoho dne, jsem se rozhodl kávovar prodat. Což si s odstupem času myslím, že byl jediný dobrý krok, který jsem mohl udělat. Cesta levného pákového kávovaru byla prostě slepá. Doma jsem kávu nepil, zato si dopřával ochutnávky v různých kavárnách a poté co se zde otevřel řetězec Starbucks, tak musím říci, že jejich konzistentní káva mě ohromila. Líbilo se mi, jak je chuťově stejná a je jedno jestli si jí člověk dopřál na Václaváku nebo nebo mimo ČR.

No tolik k minulosti, teď se přesuneme do relativní přítomnosti ;)

Jednoho dne jsem zaregistroval web PICCOLO NEEXISTUJE! kde jsem zjistil, že existují různé alternativní způsoby přípravy kávy a můj kávový svět opět začal žít. Jako první jsem si vyzkoušel French press a až na to, že jsem na svém mlýnku nebyl schopen namlít potřebnou hrubost mi tento způsob fungoval. Časem jsem to zkombinoval s překapávanou kávou, takže jsem kávu z FP prohnal ještě filtrem a výsledek co se týkal chutě, čistoty kávy mě uspokojoval. Bylo to něco jiného než kavárenské espresso, ale bylo to chutné. Po čase mi přišlo, že je s tím co se týká nepořádku-mytí, pořád stále dost práce. Ale poměr cena výkon fungovala dobře. K nějaké oslavě jsem dostal Moka konvičku a s ní začalo moje „kafíčko“ období nabírat na grádech. Co se týká údržby, tak bych to hodnotil, ze zatím jmenovaných, asi nejlépe. Káva se uvaří, lógr se vyklepne ze „sítka“, konévka se opláchne a je v podstatě hotovo. Nicméně jsem stále nebyl 100% spokojený co se týká čistoty nápoje, což se dá obejít tím, že se káva nechá po převaření chvilku odstát a do hrnečku se nenaleje celá. Tím se zaručí, že ten „bordel-lógr“ zůstane na dně konvičky. S nástupem MK jsem FP prakticky přestal připravovat. MK dlouhý čas vedla a i teď někdy dostanu chuť si připravit kávu v MK.

Trochu odbočím, a připravím si takový oslí můstek, pro momentální přípravu kávu, kterou v domácích podmínkách preferuji.

K té samé oslavě co jsem dostal Moka konvičku jsem dostal i voucher na kurz „Kurzy domácí přípravy” pořádaným Kávovým klubem. A když pominu, že jsem zažil velmi příjemný den plný kávy, tak jsem objevil něco co mi prostě změnilo život ;).

AEROPRESS

Kávu si takto připravuji cca rok a každý den si to celé nemůžu vynachválit. Co se týká údržby, tak je to prostě sen. Po udělání kávy se lógr vytlačí i s papírovým filtrem do koše, celý přístroj se jednoduše opláchne a je to. Žádné šroubování, promývání, skládání atd. Čistota nápoje je excelentní, chuť také. Jediné co bych této přípravě vytkl, že člověk na kávě nikdy nebude mít pěnu alá crema. Na druhé straně je to věc, co imho o chuti kávy až tak nerozhoduje (doufám, že mě nějaký kafirník za toto tvrzení neukamenuje). Takže když jsem objevil AeroPress, tak jsem se dostal ke způsobu jak si připravit kávu, který mě baví a káva mi chutná. Nicméně jak jsem pití kávy propadl, tak jsem se více a více nořil do temných koutů kávových hrnečků a došla mi jedna věc.

Příprava kávy je alchymie!

V první fázi jsem začal experimentovat se zrny, když už jsem našel kávu-zrna, která mi osobně přijde dobrá, tak jsem zjistil, že krom síly pražení, velmi záleží na namletí-hrubosti. Takže jsem opět začal bádat, dopadlo to tak, že domácí mlýnek jsem vyhodnotil jako nepoužitelný pro AeroPress přípravu (používám ho na Moka konvičku) a koupil jsem si ruční mlýnek Porlex (keramické kameny). S tímto malým všeumělem se mi otevřelo velké pole pro experimenty. Zhruba týden jsem zkoušel různou hrubost, až jsem se ustálil na takovém hrubším cukr krystal.  Jediné co bych tomu mlýnku vytkl, že  tam nejde udělat nějaká značka na hrubost, aby si člověk mohl v klidu přetřídit na jinou hrubost a následně vrátit. Na druhou stranu můj Porlex jsem si vyladil dle své chuti na AeroPress a na většinu ostatní přípravy kávy používám elektrický mlýnek. Takže jsem si tu kávu nějak namlel, ale co dál? VODAááá osobně až tak dramatický rozdíl nepociťuji, ale pravdou je, že jsem nějaké speciální vody nezkoušel. Běžné používám vodu co teče na Praze 2 z kohoutku, a na Praze 4 používám také kohoutkovou, ale proženu jí Britou. Obě dvě vody mi přijdou ok. Jednou, když netekla voda a já jsem byl po probdělé noci jako praštěný kladivem, jsem použil neperlivou Matonku a taky dobrý ;). Kluci z Karlína zmiňovali ještě teplotu vody a tady musím říci, že rozdíl v přípravě kávy znát je. Na začátku jsem si kávu zaléval prakticky vrouccí vodou a dobrý, ale po pár zalití jsem začal řešit teplotu a nechávám vodu odstát na nějakých 85-95°C a opravdu chuť kávy je o mnoho lepší. Skoro bych se nebál označit za dramaticky lepší!

Na závěr bych to shrnul: kvalitní zrno + upražení + hrubost namletí + teplota vody = super káva. Bohužel každá z těchto čtyř věcí se dá solidně pokazit, takže aby člověk došel k výsledku SUPER KÁVA je nutné často ochutnávat a korigovat jednotlivé elemnty.

Důležité upozornění na závěr!

Pokud se s kávou dostanete až někam sem, tak věřte tomu, že Illy, Starbucks a jiné nadnárodní koncerny co produkují "dobrou" kávu se pro vás stanou minulostí. Slovo dobrá je myšleno ve srovnání s běžným standardem co člověk zažije v běžných restauracích. Osobně jsem kávu tohoto typu přestal pít, protože mi přišla o ničem. Když už si chci dopřát toho "luxusu" a jít na dobrou kávu, tak zajdu například sem a nebo si jí prostě uvařím ;). Cukr jsem do kávy přestal přidávat úplně, přišlo mi, že to tu kávu chuťově výrazně mění. Mléko (také mění chuť), ale dle přípravy si sem tam dopřeji.

Kávě zdar!

P.S. Zde moje malá tabulka oblíbenosti přípravy kávy:

1 - Espresso a jeho klony připravené v kavárně (ristreto, dopio, macchiato, late atd.)

2 - AeroPress

3 - Moka konvička

4 - Vacuum pot/Překapávané/Chemex

5 - French press

6 - Turek (zkoušel jsem a nepiju)

Džezvu jsem nezkoušel.

Jménem krve

Nová kniha od Miroslav Žamboch - IN NOMINE SANGUINIS, sice neurazí, ale v zásadě také nenadchne. Asi kdybych nikdy nečetl nic jiného na toto téma, tak to budu brát jako mistrovské dílo, leč nějakou tu knihu jsem již přečetl a tudíž mám s čím srovnávat. Vlastně nemusím chodit ani tak daleko, Žambochova Líheň mě i po letech baví a rád si jí přečtu znovu. Což o IN NOMINE SANGUINIS zřejmě s odstupem času neřeknu.

Začal bych tím, že IN NOMINE SANGUINIS se čte dobře. Líbí se mi, že autor zasadil příběh do reálií České republiky, potažmo Beskyd. Děj příjemné plyne a tak nějak všechno do sebe pěkně zapadá. Což je v globálu fajn. Čtenář to od renomovaného autora, kterým Žamboch bezesporu je, očekává a bere to jako samozřejmost. Takže vyzdvihovat tuto vlastnost mi přijde nepatřičné. I když je pravda, že ne vždy, se autorům zadaří a kdyby toto někdo napsal o jejich knize, tak to považují za úspěch ;). Naštěstí IN NOMINE SANGUINIS tímto neduhem netrpí a po této stránce šlape vše jak má.

V průběhu četby jsem byl zavalen popisy zbraní, různých udělátek, krajiny a bojových akcí. Tohle všechno fungovalo jak mělo. Pěkně se všechno střídalo, takže se člověk moc nenudil. Mám pocit, že autor má o těchto věcech skutečný přehled a prostě ví. Nicméně to všechno pro mě bylo až moc prvoplánovité. Malý příklad... hrdina nemá zbraně, šup zavolá zbrojíři, který mu dluží službu a ten mu pošle vše, včetně atomovky, jako malý bonus :). A takhle to jde stále dokola :(, něco se stane a první nejblbější klišoidní situace, která vás napadne jako řešení dané situace, se na následujících stránkách s největší pravděpodobností stane.

INNOMINE SANGUINIS má své mouchy, které se od namazaného krajíce neodlepí ani když víříte utěrkou ve velmi těsném perimetru.

Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale víc jak půl knihy jsem měl pocit, že Petra Neomillnerová vydala další knihu ze svého světa Tiny Salo. Pokud znáte tuto ságu, tak zvláště díl věnovaný pohraničí „Vlci Sudet“ mi stále letěl hlavou. Nechci psát, že to Míra vzal šmahem přes kopírák, ale jistá podoba tam podle mě je. A už jenom s ohledem k použitému tématu knihy se prostě člověk neubrání srovnání. Na druhou stranu se autora musím zastat a pokorně sdělit, že ono asi nic jiného napsat nelze, pohraničí jako pohraničí. A vymyslet něco převratného prostě asi nejde. Člověk by tedy alespoň čekal, že zápletka bude originální, dramatická, či náležitě překombinovaná, aby si mozek zašel do fitka protáhnout svaly, leč bohužel. Tak jak nám to autor postupně servíruje, tak to prostě je. A pokud je člověk v matematice zběhlí natolik, že si umí dát dohromady dvě a dvě, tak mu vývoj situace bohužel nezůstane dlouho utajený. Není třeba hledat nějaké kombinace či jinotaje, žádné tam nejsou, což je škoda. Také mi přišlo, že tam chyběl jakýkoli humor, možná tam něco málo bylo, ale nic zásadního co by mě zasáhlo jako vysokorychlostní projektil z pušky Denel. Od Žambiho bych čekal trošku víc.

Když to celkově shrnu, i přes to všechno co jsem napsal, je kniha dobře napsaná, ale tak trochu „tuctová“. Ničím nevybočuje nad momentálním knižním průměrem. Nevím jestli si knihu vystavíte na čestné místo ve Vaši knihovničce, ani nevím jestli se k ní budete vracet, ale za přečtení stojí. 

„Hrábnu si do zadku, naberu plnou hrst konečníkové krve a cáknu jí Kenovi do očí.“

Pokud vám tato věta přijde stejně zábavná jako mě, tak jednoznačně doporučuji zakoupit novou knihu Štěpána Kopřivy Aktivní kovy. Pokud to ve vás vyvolává záchvaty purismu a žaludeční nevolnost, tak se ve vlastním zájmu knize, potažmo této recenzi vyhněte.

Autorů akční sci-fi je v české kotlině pramálo, a autorů co si pro litr krve, ještě navíc s ďábelským úsměvem na tváři, nejdou daleko je bohužel ještě méně. Takže nová kniha Aktivní kovy byla pro mě nutností. Ne že bych se nějak zásadně vyžíval v násilí, na druhou stranu tento typ literatury působí na můj mozek jako když si člověk dojde na masáž a nechá se masírovat několika polonahými Thajkami najednou. Nemusím na nic myslet, a nechávám se unášet Kopřivo-De Klerkovský černým až bestiálním humorem, který je v knize všudypřítomný, a je poctivě zaléván proudy krve tak jako Béda Trávníček hnojí, svůj anglický trávník.

Kniha jako taková je rozdělena do dvou částí, kde můžeme sledovat vývoj hlavního hrdiny, a ač se to možná může zdát dost neuvěřitelné jistý vývoj či pokrok tam je. Knihu jako takovou jsem si interně rozdělil na analogovou a digitální část. S tím, že analogem, myslím klasický masakr humanoidních postav, kdežto digitální kus je spíš o tom, jak zrasit co nejvíce robotů.

Na začátku knihy jsem si užíval klasický Rambo scénář, aneb armáda vycvičila dokonalého zabijáka a po jednom průseru tak nějak neví, co s ním dál. To by ovšem nebyl De Klerk, aby si neporadil a tak nějak jak se říká, „se o sebe nepostaral“. Zhruba ve 40% knihy se vraždění De Klerka zvrhlo do Asfaltového pekla a opět jsme se s hlavním hrdinou brodily v mrtvolách. Zrovna když jsem si říkal, jestli toho masakru není trochu moc, tak se dostavila vcelku zajímavá zápletka, která De Klerkovo vraždění posunula do další roviny. Dokonce jsem se přistihl, že několik minut vážně uvažuji nad tím, že až se to stane skutečností, a ono se to opravdu jednou stane, tak to bude prostě masakr. No nic, jak rychle přišlo atraktivní myšlenkové znásilnění, tak rychle stříkaly střeva nejenom z emzáků a můj mozek opět dostal svobodu a nemusel jsem myslet na nic, protože všechno za mě vymyslel De Klerk a jeho hyper-odolné tělo.

Zde by měla následovat recenze na druhou část knihy, ale já si půjčím větu z knihy, abych mohl oznámit: „Pohleďte pane Hume, mistra políbila múza a dotváří Dílo!“

A v rámci reklamního teaseru mi srdce velí napsat pouze, že druhá půlka je JINÁ, a určitě stojí za přečtení.

Abych to nějak globálně shrnul, tak si myslím, že Aktivní kovy fungují samostatně (olovo - kovy) i jako celek a osobně musím napsat, že druhá půlka se mi líbila o prsa korejské dívky víc.

Na závěr bych si dovolil poděkovat serveru Palmknihy.cz, který mi poskytl knihu k recenzi. 

A na úplný závěr něco malého z vlastní vykradené zahrádky, aneb poděkování za De Klerka a plno nekontrolovatelných výbuchů smíchu v MHD.

Skupinka lidí stojí u barelu, kde hoří oheň. Z dálky je slyšet známá melodie jedné odrhovačky, a jak se člověk přibližuje, tak rozeznává text...

Řekni kde ty lidi jsou

co se tady mohlo stát

řekni kde ty mrtvoly jsou

kde mohou být.

De Klerk je tu během dne

zmasakroval do jedné

kdo to kdy pochopí

napíchat je na kopí.

De Klerk si je vyhlédl

s sebou domů odvedl

napíchá je na kopí

kdo to kdy pochopí.

Bez klobouku bos, na ostrově Kos

Letošní dovolená byla v duchu spontánní akce. V neděli jsme se rozhodli, že potřebujeme vypadnout, ve středu jsme vybrali zájezd, ve čtvrtek zaplatili a v neděli jsme letěli. Ani jsem s sebou nechtěl brát foťák, protože mi bylo jasný, že na dovolené typu all-inclusive žádnou parádní fotku nevyrobím, nicméně mi to nedalo a vzal jsem si velmi okleštěnou výbavu. Tělo bez BG a pouze jedno sklo. Dovolená byla úžasná v duchu velké relaxace, takže i focení šlo stranou. Nicméně jsem si pořídil jedno pěkné pozadí na monitor.

Pro stažení v plné velikosti 1920x1200 klikněte zde.

Tak máme za sebou první regulérní dovolenou aneb Holandsko křížem krážem. 

ZOO PRAHA

ZOO PRAHA

Drábské světničky

Sobotní výlet

Tuto sobotu bylo ukázkové babí léto. Jelikož jsem línej pes, tak jsem si s sebou na výlet nevzal foťák, a tak jsem večer nemohl onanovat nad fotkama. Nicméně emočních zážitků bylo tolik, že jsem je musel ze sebe nějak dostat ven. A tak jsem sedl ke stroji a vysoustružil tenhle flák. Je to klasická ducárna, nicméně mě při tvoření napadlo, že bych mohl zkusit nakreslit obrázek z not a samplu, tudíž jsem se nepouštěl do žádnejch větších akcí a udělal/snažil jsem se vytvořit vysmátý xichtík, který jsem měl pořád před očima. Rád bych ten můj vál věnoval paní Božské i když vím, že to není její šálek kávy.

no-ty-veroc by B.E.Z.

PODZIM 2010

Pár fotek z letošní dovolené. Bohužel se mi pokazil fotoaparát, takže jsem v podstatě rád i za to málo co jsem vyfotil. A i přes veškeré úskalí co mě potkalo, to byla parádní dovolená!