Hrdlička zavrkal pěknou kyberpunkovou písničku!

Recenze knihy Lovci snů – Lukáš Hrdlička

Na česko-slovenském knižním trhu, nedá moc práce spočítat autory co se věnují akční scifi a její odnoži kyberpunku. A proto je potřeba si každého, alespoň trochu schopného autora hýčkat. Na druhou stranu nemá cenu mazat Nutellu kolem řitního otvoru, takže pojďme rovnou na věc.

Děj je zasazen do pražských trosek roku 2064, jakožto Pražák tento fakt oceňuji. Člověk lépe splynul s davem sběračů ;). Prostředí i jednotlivé charaktery jsou věrohodně napsány. Ze začátku knihy jsem se nemohl ubránit srovnání s mistrem Hetešou, ale naštěstí Hrdlička po čase vzlétl a našel si svůj vlastní směr. Lehce bych autorovi vytkl, pro mě nepochopitelné začleňování dnešních „běžných“ věcí pod jiným názvem, ale to je věc názoru. Osobně si totiž myslím, že pokud někdy bude lidstvo takto vyspělé, že začneme žít více ve virtuálním prostředí, než v tom reálném, tak rozhodně nebude auto BMW XK-45 nebo samopal AK-205. Toto si myslím autor pěkně odfláknul a mohl vymyslet úplně jiné vozidla-zbraně a nebo naopak sdělit, že to jsou modifikované, ještě před apokalyptické zásoby BMW X5 a osvědčená AK-47. Těch věcí, která tam autor takto propašoval bylo mnohem víc. Ale to jsou jenom takové nuance, které mě osobně trochu tahaly za oči, v globálu to nebylo nic co by se nedalo v klidu překousnout. Kniha jako celek se velmi dobře četla, a celou dobu měla akční a logický spád. Možná toho logického spádu bylo až příliš a díky tomu jsem zhruba ve čtvrtině knihy nabyl jistého dojmu, jak by to mohlo asi dopadnout, zhruba v půlce jsem si byl téměř jist a tudíž grande finále se jaksi nekonalo. Na druhou stranu tam bylo pár věcí, které jsem opravdu nečekal a díky nim se to finále vcelku pěkně okořenilo. Ale klasický odvar to prostě nebyl.

Knihu jako celek hodnotím velmi kladně a těším se na další autorovi počiny. Pokud si udrží laťku takto vysoko, tak se máme na co těšit!

Knihu lze zakoupit na serveru www.palmknihy.cz

Jménem krve

Nová kniha od Miroslav Žamboch - IN NOMINE SANGUINIS, sice neurazí, ale v zásadě také nenadchne. Asi kdybych nikdy nečetl nic jiného na toto téma, tak to budu brát jako mistrovské dílo, leč nějakou tu knihu jsem již přečetl a tudíž mám s čím srovnávat. Vlastně nemusím chodit ani tak daleko, Žambochova Líheň mě i po letech baví a rád si jí přečtu znovu. Což o IN NOMINE SANGUINIS zřejmě s odstupem času neřeknu.

Začal bych tím, že IN NOMINE SANGUINIS se čte dobře. Líbí se mi, že autor zasadil příběh do reálií České republiky, potažmo Beskyd. Děj příjemné plyne a tak nějak všechno do sebe pěkně zapadá. Což je v globálu fajn. Čtenář to od renomovaného autora, kterým Žamboch bezesporu je, očekává a bere to jako samozřejmost. Takže vyzdvihovat tuto vlastnost mi přijde nepatřičné. I když je pravda, že ne vždy, se autorům zadaří a kdyby toto někdo napsal o jejich knize, tak to považují za úspěch ;). Naštěstí IN NOMINE SANGUINIS tímto neduhem netrpí a po této stránce šlape vše jak má.

V průběhu četby jsem byl zavalen popisy zbraní, různých udělátek, krajiny a bojových akcí. Tohle všechno fungovalo jak mělo. Pěkně se všechno střídalo, takže se člověk moc nenudil. Mám pocit, že autor má o těchto věcech skutečný přehled a prostě ví. Nicméně to všechno pro mě bylo až moc prvoplánovité. Malý příklad... hrdina nemá zbraně, šup zavolá zbrojíři, který mu dluží službu a ten mu pošle vše, včetně atomovky, jako malý bonus :). A takhle to jde stále dokola :(, něco se stane a první nejblbější klišoidní situace, která vás napadne jako řešení dané situace, se na následujících stránkách s největší pravděpodobností stane.

INNOMINE SANGUINIS má své mouchy, které se od namazaného krajíce neodlepí ani když víříte utěrkou ve velmi těsném perimetru.

Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale víc jak půl knihy jsem měl pocit, že Petra Neomillnerová vydala další knihu ze svého světa Tiny Salo. Pokud znáte tuto ságu, tak zvláště díl věnovaný pohraničí „Vlci Sudet“ mi stále letěl hlavou. Nechci psát, že to Míra vzal šmahem přes kopírák, ale jistá podoba tam podle mě je. A už jenom s ohledem k použitému tématu knihy se prostě člověk neubrání srovnání. Na druhou stranu se autora musím zastat a pokorně sdělit, že ono asi nic jiného napsat nelze, pohraničí jako pohraničí. A vymyslet něco převratného prostě asi nejde. Člověk by tedy alespoň čekal, že zápletka bude originální, dramatická, či náležitě překombinovaná, aby si mozek zašel do fitka protáhnout svaly, leč bohužel. Tak jak nám to autor postupně servíruje, tak to prostě je. A pokud je člověk v matematice zběhlí natolik, že si umí dát dohromady dvě a dvě, tak mu vývoj situace bohužel nezůstane dlouho utajený. Není třeba hledat nějaké kombinace či jinotaje, žádné tam nejsou, což je škoda. Také mi přišlo, že tam chyběl jakýkoli humor, možná tam něco málo bylo, ale nic zásadního co by mě zasáhlo jako vysokorychlostní projektil z pušky Denel. Od Žambiho bych čekal trošku víc.

Když to celkově shrnu, i přes to všechno co jsem napsal, je kniha dobře napsaná, ale tak trochu „tuctová“. Ničím nevybočuje nad momentálním knižním průměrem. Nevím jestli si knihu vystavíte na čestné místo ve Vaši knihovničce, ani nevím jestli se k ní budete vracet, ale za přečtení stojí.